PROČ JSEM NEZVLÁDLA ŠKOLU V PRAZE

Krásný den Vám všem, kteří čtete tento článek! Dnešní článek bude "deníčkového typu", ale i tak věřím, že se dozvíte něco zajímavého. Minimálně o mě.

Tento květen je to rok, co jsem úspěšně odmaturovala na malém osmiletém gymnáziu ve Středočeském kraji. Vždycky jsem byla relativně dobrá studentka a kromě kvarty (deváté třídy) a maturitního vysvědčení jsem měla samá vyznamenání. Nejvíc mě bavily technické a přírodovědné předměty jako je matika, biologie, fyzika a chemie takže vysoké školy jsem vždy vybírala s tímto zaměřením. Když jsem ve druháku zjistila, že existuje obor, zvaný bioinformatika bylo mi jasné, kde jednoho dne chci skončit."Kombinace matiky, chemie a počítačů? To je něco pro mě!" říkala jsem si. Líbilo se mi zaměření oboru, budoucí práce a i to, jak málo studentů se na tento obor hlásí (nás bylo první semestr 12, druhý 9).

Přihlášky jsem měla podané celkem 4, z toho dvě na bioinformatiku - v Praze a Brně. Když jsem se dozvěděla, že mě přijali na všechny školy přišlo veliké dilema, kam jít? Původně jsem myslela, že skončím v Brně, ale po určitých nepříjemných situacích doma jsem boj vzdala a šla do Prahy. První týdny byly plné poznávání nových spolužáků a školy. Ve třídě jsme se všichni velice rychle skamarádili a sdíleli první pocity z nového světa - vysoké školy.

Náš obor je kombinací VŠCHT a FITu na ČVUT, což je asi to nejhorší, co jsme si mohli přát. Chemie a matika peklo a to ani nemluvím o programování, které z celé třídy zvládl jeden kluk. Když přišla první vlna zápočtů, dopadlo všechno lépe, než jsem předpokládala.

Programování jsme nesnášeli. Trávili jsme ním většinu našeho času protože každý týden vyšla úloha , která zabrala několik hodin a všechny jsme museli splnit. Je pravda, že já programování vzdala cca v polovině listopadu, protože jsem jednu úlohu nestihla, a pak už se to se mnou táhlo.

Druhá část testů už nebyla tak slavná, ale tím, že jsem hodně bodů nabrala v prvním testu, tak zápočty jsem dostala celkem s přehledem a věděla jsem, že mám šanci projít prvním semestrem.

První a poslední předtermín, na kterém jsem byla. Biologie. Měla jsem radost, že jednu zkoušku už mám za sebou a že na zkouškové mi zbývají "jen" 3 (z programování jsem neměla ani zápočet, takže to nepočítám).

Zkouškové bylo hodně zlé a zhruba v polovině jsem z toho už byla hodně špatná, protože mi zkoušky utekli o pár bodů (matika třeba o jeden). Druhá část naštěstí byla trošku lepší a i když jsem chemii nezvládla (naopak matematiku jsem zvládla nad očekávání), tak jsem s odřenýma ušima prolezla dál. 

Do druhého semestru už jsem šla s tím, že mě ta škola moc nebaví a že nevím jestli tu chci zůstat. Po několika týdnech jsem si uvědomila, že rozhodně ve svém životě nechci programovat a že jen "čistý" chemik být taky nechci. A bylo rozhodnuto. 

I když jsem věděla, že v bioinformatice dál pokračovat nebudu, tak semestr jsem dochodila, zápočty jsem si napsala (i víceméně získala) a všechno jsem to dělala hlavně protože jsem měla třídu k nezaplacení. Byla to ta nejlepší parta lidí, která si pomáhala, nehádala se a i když jsme každý byl úplně jiný, byli jsme všichni stejně praštěný a věčně dobře naladění.

Hlavně jsem s nimi chtěla být co nejdéle, protože v Praze už studovat nebudu. Bohužel na mě, je Praha až moc veliká a já v ní byla strašně zoufalá. Nebavilo mě každý den jezdit hodinu do školy přeplněným metrem, ani se motat mezi lidmi, když jsem potřebovala něco sehnat. Jsem zvyklá na klid a menší počet lidí a když jsem ze začátku byla v Praze déle než 4 dny, tak mi bylo mizerně, bolela mě hlava a jen sem seděla na koleji a nikam se nehnula.

Takže příští rok, snad nastupuji do jiné školy, do menšího města a na trochu jednoduší obor, tak uvidíme, jak to celé bude dál.

A i když by někdo tento můj prvák mohl považovat za "ztracený čas", já jsem ráda, že jsem si to vyzkoušela. Potkala jsem skvělé kamarády, naučila se spoustu věcí a hlavně nasbírala nepřeberné množství zkušeností. Kdybych tu školu nikdy nezkusila, tak si celý život budu vyčítat, že by mě to třeba bavilo a já šla cestou nejmenšího odporu. 

Tak a jsme u konce! Doufám, že se Vám článek líbil a dozvěděli jste se něco trošku nového. A nebojte, příští týden už bude "klasičtější" článek.